↗Pojmenování vzniklé sémanticky motivovaným novým užitím už existující slovní formy v pojmenovacím procesu vztaženém k nové skutečnosti, která je s původně pojmenovanou skutečností spjata podobností nebo souvislostí. Lexikalizovaná (lexikální) p.p. se podílejí na vzniku ↗polysémie. Význam p.p. zůstává s ostatními významy polysémního lexému geneticky spjat, shoda sémantických rysů s motivujícím významem však může být jen velmi malá. Často jde pouze o styčnost sémů asociačních, založených na zkušenostech s denotáty. Tvoření p.p. je označováno též jako tvoření sémantické, přívlastek reflektuje skutečnost, že vznik p.p. nedoprovázejí formální změny motivující jednotky, nýbrž pouze změny významové. Pojmenovacími postupy při tvorbě p.p. jsou ↗metafora a ↗metonymie. Metafora je pojmenování skutečnosti výrazem primárně označujícím skutečnost něčím podobnou. Společný znak (tertium comparationis) nemusí být znakem podstatným, bývá však znakem nápadným (např. čočka – název luštěniny se přenesl na součást optických přístrojů mající obdobný tvar; dudek – název ptáka s chocholkou se v č.nář. přenesl na čepec, jehož výrazná mašle ptačí chocholku připomíná). Metonymie vzniká přenesením slovní formy na skutečnost, která je s původní spjata souvislostí (soumezností), např. prostorovou, časovou, kvalitativní, funkční, kauzální apod. Na rozdíl od metafory si metonymie v podstatě vždy ponechává význam motivující jednotky, pouze ho „upozaďuje“. Lze si ji představit jako jistý druh ↗elipsy (např. jazyk – název orgánu v dutině ústní se přenesl na znakový systém, který se s jeho pomocí realizuje; dušičky – lidový název církevního svátku se v č.nář. přenesl na pečivo, které se v tento den peklo). Druhem metonymie je ↗synekdocha, založená na souvislosti části a celku, tj. pars pro toto, totum pro parte (např. název jednoho dne v týdnu neděle se přenesl na celý týden, srov. byl tam pět neděl; název rostliny se často přenáší na její část, např. česnek).

V aktuálních kontextech vznikají p.p. často pouze z potřeby zdůraznit (na základě střetu dvou představ) nějaký rys už pojmenované reality, tzn. mají úlohu aktuálně „přejmenovací“ (podobně ✍Schippan(ová), 1994). I tyto metafory a metonymie (básnické, publicistické, ale i z běžné mluvy) se mohou v jaz. ustálit a stát se součástí lexikonu (makovice ‘hlavaʼ). Často však p.p. už primárně vznikají z potřeby doplnit slovník o pojmenování skutečnosti dosud nepojmenované. Tvorba pojmenovacích metafor (a metonymií) je pak funkčně paralelní slovotvorbě. Koncept podobnosti je v nich využíván především motivačně, sémantický vztah k výchozí jednotce se často vytrácí už v okamžiku vzniku p.p. navázáním přímého vztahu k pojmenovávané třídě objektů či jevů. Motivující relace se sice může v případě potřeby aktivovat (tak jako se může aktivovat působení vnitřní formy na význam derivovaného slova), konotace související s primárním významem přenášeného výrazu jsou však na rozdíl od aktuální metafory nepotřebné, či dokonce nežádoucí. Platí to zejména o p.p. konkrét (např. pojmenování zadního zubu stolička nevyvolává ani nemá vyvolat motivující představu nízkého sedátka, pojmenování části optických přístrojů čočka běžně neasociuje luštěninu). U pojmenování abstrakt zůstává motivující představa živější, protože přibližuje obtížně uchopitelný obsah (např. černá díra v astronomii, jazyková rodina v lingvistice). Živější je též v případech, kdy je vznik p.p. motivován i emocionálně (např. lidové názvy rostlin žebrácké vši, vlásky Panny Marie).

Blízké p.p. jsou metaforicky n. metonymicky motivované derivované názvy specifikační (např. hadice), k nimž patří i poměrně frekventovaná specifikační ↗deminutiva (např. botička ‘zařízení znemožňující pohyb kola motorových vozidelʼ, tílko ‘nátělníkʼ). Tyto názvy ukazují, že se jaz. vzniku formálně shodných lexémů zčásti brání.